O dramaťáku

Už si delší dobu říkám, že bych měla sepsat článek o tom svém dramaťáku, kam chodím. Tuším, že se mě na to i někdo v komentářích ptal, tak snad se tu někdo, komu se článek bude líbit, najde.

Do dramaťáku jsem začala chodit na začátku roku 2022. Lákalo mě to už delší dobu a vlastně ani nevím, jak jsem k tomu přišla, prostě jsem najednou měla strašnou chuť to zkusit. Pamatuju si ale, že když jsem o tom někomu říkala, nikdo mě nebral vážně, mysleli si, že si dělám legraci. Jak bych mohla být hérečka, vždyť jsem tak tichá a stydlivá a nemám krásnej znělej hlas. Ovšem díky terapii jsem získala nějaké sebevědomí a taky odhodlání dělat věci, co chci, i když se toho třeba trochu bojím. No a tak jsem se přihlásila.

V naší skupince nás bylo 10 + naše lektorka. Náplně hodin se ze začátku dost lišily, zkoušely jsme různá pohybová, hlasová a herecká cvičení, dost jsme improvizovali, v čemž mi ale ze začátku nebylo vůbec dobře, protože jsem měla pocit, že přece nemůžu nic takto nahonem vymyslet. Ale postupem času to bylo lepší a lepší a taky jsem se styděla čím dál míň, ale nebudu lhát – jsem introvert s téměř nulovým sebevědomím, takže to pro mě ze začátku fakt nebyla žádná sranda. Ale bavilo mě to, a to bylo nejdůležitější.

Postupně jsme nazkoušeli hru, kterou jsme nakonec i dvakrát předvedli před diváky. Ta hra byla geniální, neskutečně moc mě bavila. Byla to vlastně adaptace filmu Clue inspirovaného deskovou hrou (pokud ten film neznáte, pusťte si ho, je to geniální) a já dostala roli pana Greena, což je takovej truhlíček a pořád se něčeho leká, ale nakonec se ukáže, že je polda v přestrojení. Myslím, že mi to sedlo moc dobře.

Potom se to vlastně po roce uzavřelo a začalo se nanovo, já se rozhodla, že budu pokračovat, ale ani ne po půl roce jsem musela skončit, protože jsem spadla do depresí a nedávala jsem to (a ani nic jinýho). Postupem času, jak už mi zase bylo líp, jsem si začala všímat, že vystupování před lidma pro mě najednou přestává být takovým problémem, že si věřím, že z každé situace vždycky nějak vybruslím, a začala jsem takové věci brát o dost míň vážně. V tomto mi dramaťák neskutečně moc pomohl, cokoli prezentovat před třídou ve škole mi teď už vůbec nedělá problém. Ale hlavně jsem si časem začala uvědomovat, že mi ten dramaťák fakt chybí, že chci zase něco zkoušet, že chci hrát. A jednou jsem se náhodou v autobuse potkala s kolegyňkou, co se mnou v tom prvním představení hrála, ale taky už dál nechodila, a říkaly jsme si, jak nám ten dramaťák chybí a jestli bychom se neměly zase přidat… Tak jsme si domluvily, že se za aktuální skupinkou půjdeme podívat, a šup, obě jsme odcházely s novou rolí! Měla jsem takovou radost!

Moje noční můra :D Kolegyňka se mě snažila rozesmát,

ale já to musela vydržet – to mi vůbec nešlo :D 

A pak jsem se musela snažit rozesmát já ji,

to bylo ještě horší :D 

V této skupince bylo několik lidí „starých“ a několik nových, včetně lektorky. Občas jsem se při zkouškách dost styděla a vlastě i teď se někdy pořád stydím, ale už je to mnohem lepší než na začátku, myslím, že už to dokážu ukočírovat. Společně jsme si vymysleli svou vlastní hru úplně od základu. Moje druhá postava je úplně jiná než pan Green – jmenuje se Nikoletta Čápová a je přesvědčená, že bude slavnou herečkou, protože má (podle sebe) obrovskej talent a všichni si z ní sednou na prdel. Taková pipinka :D Ale myslím, že jsem do ní vložila zase jinou část svého já a neskutečně mě baví ji hrát.

Po dalším roce tedy zase přišla otázka, zda pokračovat, nebo ne. Hodně jsem váhala, původně jsem si už chtěla dát pauzu, ale když naše lektorka přišla s tím, že by chtěla hrát hru o antických bozích, řekla jsem si, že do toho půjdu, protože řecké báje a pověsti mě neskutečně baví. Tentokrát budu hrát Athénu, vybrala jsem si ji sama, abych zase měla nějakou změnu oproti Nikolettě. Chtěla bych tentokrát nějakou vážnou postavu. A líbí se mi, že i ta práce je teď úplně jiná, že už se u té postavy musím něčeho držet, nevytvářím si ji kompletně sama. Tak uvidíme, co z toho vzejde. Vycházíme z některých bájí, ale z velké části si to opět celé tvoříme sami a myslím, že by to mohla být fakt psina. Tak držte pěsti, ať se nám to povede.

Ráda bych se ale ještě trochu vrátila k tomu, co mi dramaťák dává. Kromě toho, že si díky němu buduju sebevědomí a učím se myslet kreativněji, pomáhá mi si uvědomit i to, jak mluvím, jak na co reaguju, jak obecně přemýšlím, jak se pohybuju… Pořád teda dost bojuju s tím, že mi děsně dlouho trvá, než se do té role vžiju, než si na svoje herecké kolegy zvyknu, než se přestanu tolik stydět… A ano, stále bojuju i s hlasitostí a občas je to všechno pro mě dost náročné, protože si v sobě ještě pořád řeším spoustu věcí (a určitě ještě dlouho budu), ale obecně mi to hlavně dává než bere, a to je důležité. Dává mi to hodně, nutí mě to vystoupit ze své komfortní zóny a hlavně – fakt mě to baví!

Takže bych vás, takto na konci roku 2024, chtěla vyzvat k tomu, abyste si šli za tím, co vás láká. Nebojte se, i kdybyste si to jen zkusili a řekli si, že to není nic pro vás, je to lepší než to nezkusit vůbec. Z nějakého důvodu to chcete, tak si za tím běžte. Můžu vám to dát mnohem víc, než byste třeba čekali.