O tom, jak moc mi pomohla terapie

Už dlouho odkládám sepsání článku o tom, jak jsem vyhořela a jak jsem se dostala do stavu skutečné deprese. Něco málo už jsem zmiňovala ve svém článku o tom, jak to mám se školou, ale je to jen část toho všeho. Ráda bych k tomu napsala něco víc, avšak zároveň se mi do toho vůbec nechce, protože mám pocit, že je to ohromně velké, těžké a soukromé téma a je to tak komplexní, že všechno to popsat a vystihnout v jednom článku zkrátka není možný.

A tak jsem si říkala, že jelikož jsem v lednu měla svoje poslední sezení u terapeutky, mohla bych sepsat článek spíš o tom, jak moc mi terapie pomohla, jenže i to je tak strašně obrovské a komplexní téma, že mám pocit, že to taky takto v jednom článku předat nejde. Jo, mohla bych se třeba pokusit vypsat všechno, co se u mě díky terapii zlepšilo, ovšem to by ten text byl šíleně dlouhej, proto místo toho spíš sepíšu jen pár takových bodů nebo spíš myšlenek, o nichž si myslím, že by třeba mohly někomu pomoct, pokud třeba zrovna přemýšlí nad tím, zda terapii taky nezkusit.

Začnu tvrzením, že terapie rozhodně není blbost a určitě není trapný chodit někomu naprosto cizímu vyprávět svoje problémy. Je mi neskutečně líto, že v dnešní době je pořád ohromná hromada lidí, kteří se domnívají o opaku. Ne, terapie není blbost. Myslím, že kdyby na ni chodili všichni, svět by byl o moc lepší místo.

A pokud si třeba někdo myslí, že svoje problémy vyřeší tím, že prostě začne zobat nějaké prášky, tak to se plete, tím se rozhodně nic nevyřeší. Je třeba si to uspořádat v hlavě. To je prostě fakt.

Já si třeba dřív vždycky říkala, že terapii nepotřebuju, protože prostě naprosto přesně vím, kde je můj problém, a musím s tím udělat něco já sama, že mi s tím žádnej psycholog nepomůže, ale teď už vím, jak moc jsem se mýlila. Člověk je totiž kolikrát zacyklenej ve sračkách, co si buď v hlavě vytvořil sám, nebo mu je tam nasadil někdo jinej, ale vůbec si to neuvědomuje, byť si myslí, že to sám všechno ví, že to je jasný, ale ne, sám to prostě nevidí, nemůže, nejde to. Proto potřebuje někoho zvenku, někoho s odstupem, nezaujatýho, kdo ty sračky objeví a upozorní ho na to. Terapeut vás dovede tam, kam byste sami buď nikdy nedošli, nebo by vám to trvalo mnohonásobně delší dobu. To je prostě fakt.

Teď je mi líto, že jsem k psychologovi nezačala chodit dřív, bývala bych se ušetřila tolika nepříjemností. Faktem ale je, že jsem terapii už kdysi zkusila, byla jsem asi na třech sezeních u jednoho moc milého pána, ale tehdy jsem měla pocit, že mi to nepomáhá, tak jsem s tím hned sekla. Tím jsem si v sobě potvrdila, že mi to prostě fakt pomoct nemůže. Důvod, proč to tehdy dopadlo takto, je jednoduchý – to, že zkusím terapii, tehdy nebylo moje rozhodnutí, já si ještě nechtěla nechat pomoct. To je něco, k čemu člověk musí dospět sám, sám to musí chtít a musí tomu věřit. A hlavně to chce dát tomu čas. Je jasný, že za dvě tři sezení nedojde k žádným průlomům, to prostě nejde. Trvá to, je to běh na dlouhou trať, chce to trpělivost. To je prostě fakt.

Ale když objevíte toho správného terapeuta a vložíte do toho to potřebné úsilí, čas a peníze, věci se doopravdy začnou měnit k lepšímu. Přestanete se cítit být obětí, najednou budete vy ten, kdo rozhoduje. Budete to mít ve svých rukách. A váš život se začne měnit. Dost možná opustíte spoustu starých věcí i lidí, což může být smutné a nepříjemné, ale bude to ku vašemu prospěchu, protože to vyměníte za věci a lidi nové, díky nimž se budete cítit dobře. 

Moc bych všem přála si to zažít, jak osvobozující to je. Je to bohužel nepřenositelná zkušenost.

Jak už jsem zmínila, v minulosti jsem došla do bodu, kdy jsem upadla do opravdové deprese. Do té doby jsem několik let prožívala stresy, úzkosti, měla jsem nějaká traumata z dětství, prošla jsem si i sebepoškozováním a vyhořením a myslela jsem si, že mám i deprese, ale ne, deprese byla to, v co to všechno vyústilo. To byl úplně jinačí level. Byla to naprostá prázdnota. Prostě nic. Neviděla jsem žádnou budoucnost, a to ne budoucnost ve smyslu toho, co bude třeba za rok či za týden, ale třeba co bude za pět minut, za minutu. Byla jsem zachumlaná v peřinách, ve tmě (doslova), nebylo nic, co by mě byť malililinkato bavilo nebo co bych chtěla. Nechtěla jsem nic. Všechno bylo naprosto zbytečné. Bylo to opravdový dno, doufám, že už se do takového stavu nikdy nedostanu, protože to bylo něco neskutečnýho…

Díky terapii jsem se ale z toho všeho nakonec dostala, dokázala jsem to překonat a teď je mi dobře. Nebylo to lehký, je to ale práce, která se vyplatí. A je mi jasný, že to pro mě ještě ani zdaleka nekončí. Pořád mám spoustu věcí, které si chci vyřešit, na nichž potřebuju zapracovat, co zlepšit. Ale díky terapii už jsem nastavená mnohem líp než dřív, už vím, jak se sebou pracovat, na co si dát pozor, čemu se vyhýbat. Cítím, že další kroky už zvládnu sama, proto už jsem pravidelnou terapii ukončila, ovšem zároveň vím, že se na svou terapeutku můžu v případě potřeby kdykoli obrátit.

Je mi jasné, že na to, jak jsem na tom teď, mělo a stále má vliv spousta různých prvků, avšak tento článek je o terapii, tak jsem tu chtěla hlavně vyjádřit svou vděčnost za co, že jsem si svou terapeutku, která mi maximálně sedí, našla, a že mi naše sezení doopravdy pomohla ♥ A moc doufám, že pokud si tento text teď čte někdo, kdo si zrovna prochází něčím těžký, třeba mu to aspoň trochu ukáže, že se věci přece jen můžou obrátit k lepšímu, i když to tak nejdřív vůbec nemusí vypadat.