Moje studijní cesta

Právě sedím ve vlaku a píšu tento článek. Kam jedu? Do školy. Cože? Do školy? Já?

Byly chvíle, kdy mě doopravdy nenapadlo, že bych se ještě někdy vrátila do školy. Byly chvíle, kdy škola pro mě byla ta nejděsivější představa vůbec. A teď jsem tady…

Ráda bych vám svou situaci trochu přiblížila – a vezmu to pěkně od začátku.

Já měla školu vždycky ráda, bavilo mě to tam. A šlo mi to vlastně docela samo, vždycky jsem měla dobré známky, aniž bych se pro to musela nějak moc snažit. Trochu se to změnilo v 7. třídě, kdy už se začínalo ukazovat, že s předměty, jako je matematika a fyzika, asi nebudu úplně kamarádka.

Což se naplno projevilo na gymplu. Z třídní jedničkářky jsem spadla mezi ty nejhorší žáky ve třídě, protože jsem prostě tu matiku nedávala. A fyziku taky ne. Bylo to Utrpení mladé Lufienne. Celou dobu jsem si říkala, jak se těším na vysokou, protože tam už nic takovýho nebude. Vysvobození ale přišlo už o rok dřív, protože jsme si předměty ve čtvrťáku mohli víceméně navolit jen podle sebe, takže jsem tady ty příšernosti vyměnila za společenské vědy, dějiny kultury a latinu a moje známky se ze sotva čtyřek najednou změnily na jedničky.

Vždycky mi bylo zhruba jasné, jakým směrem bych se pak asi chtěla dát. Bavila mě angličtina a literatura, ale vždycky jsem si nejvíc přála být novinářkou (jako Rory z Gilmorek, hehe!). Naši ale říkali, že si myslí, že se na to moc nehodím, že na to nejsem dostatečně vodrzlá, a tak jsem si pak přihlášku na žurnalistiku raději ani nedala. Konkrétní představu o tom, co bych chtěla dělat, jsem pak vlastně asi neměla, ale směr byl jasný – humanitní.

Nakonec jsem se rozhodla pro kombinaci (protože dva obory jsou přece lepší, lol, jak já se za tuto myšlenku pak proklínala) české filologie a filmové vědy na UPOL. Volba to byla moc dobrá, fakt mě ta škola bavila, avšak na konci druháku přišel zlom. Pamatuju, že jsem tehdy měla snad 9 zkoušek, což bylo v kombinaci s mýma neustálýma a zhoršujícíma se psychickýma problémama, jež se se mnou táhly už od té základky a začaly se na mně podepisovaly i fyzicky, a brigádama, na který jsem chodila, kdykoli jsem měla volno, fakt šílený. Všechno jsem to ale vždycky překvapivě dala, i když mi bylo jedno, jak to dopadne, hlavně aby to už bylo za mnou. Prázdniny po tomto semestru jsem fakt potřebovala a překvapivě jsem se pak vůbec netěšila zpět do školy, vlastně jsem vůbec nechtěla, aby ta škola začala. Připadalo mi to zvláštní, taková přece já nejsem. Já se přece vždycky do školy těšila, tak co je jinak? A už tehdy jsem trochu přemýšlela nad přerušením, ale řekla jsem si, že to přece doklepu, a tak jsem v září nastoupila do třeťáku.

To bylo Utrpení mladé Lufienne II. Nemohla jsem se donutit učit, ze všech těch pseudodůležitých akademických keců už mi bylo špatně a psaní bakalářky jsem odsouvala a odsouvala. Pořád jsem si ale byla jistá, že se mi podaří to nějak doklepat, jako vždycky, pak jsem ale obvykle všechno doháněla na poslední chvíli, což byl šílenej tlak, z čehož jsem se hroutila. Úleva trochu přišla, až když jsem se rozhodla pro prodloužení studia.

A do toho ještě přišlo AFO, během nějž mi došlo, že ve studiu literatury a filmu nevidím žádnej smysl. Připadalo mi to naprosto zbytečný a nepřínosný se něčím takovým zabývat. A ani pro radost jsem si už dávno nečetla a stejně tak jsem už nekoukala na filmy, leda na Výměnu manželek a Ulici, abych u toho trochu vypnula. Až zpětně mi došlo, že jsem tehdy prostě vyhořela. Jenže v ten moment jsem to nevěděla a pořád jsem nějak doufala, že to přece dotáhnu, už zbývá jen takovej kousek!

Události poté trochu zkrátím – dvakrát jsem zkusila státnice, jednou na každém oboru, od obou mě vyhodili. Proč? Protože jsem na ně zkrátka nebyla připravená. Nešlo mi se učit, nemohla jsme se do toho donutit, byla to muka. Jediný, co se mi podařilo nějak dotáhnout do konce, byla bakalářka, protože jsem měla naprosto boží téma. Přestože nebyla nic moc, povedlo se mi ji obájit. Ale připravit se na státnice jsem zkrátka nezvládala. Když mě vyhodili z filmu, upadla jsem do depresí. Jakože fakt do depresí. (O tom bych ale asi napsala jindy, v tomto článku se chci soustředit jen na tu školu.) Snažila jsem se z toho nějak dostat sama, ale nešlo to, takže jsem konečně přistoupila k tomu, že si najdu odbornou pomoc. K O N E Č N Ě.

Na terapii jsem začala chodit s tím, že chci tu školu dodělat. Několik měsíců jsem si ale jen lhala do kapsy. Prostě to nešlo, nemohla jsem se učit, fakt to nebylo možný. Ze školy se pro mě stal obrovskej strašák a stres, kterej mi zkrátka nedovolil být v klidu. Pořád mě to vnitřně užíralo. (A taky jsem se snažila vyhýbat mnohým lidem a třeba i rodinným oslavám jen kvůli tomu, že jsem měla strach, že se mě na tu školu někdo zeptá. Šílený.) A to až do jednoho dne, kdy mi zničehonic došlo, že já tu školu přece vlastně vůbec dodělat nechci. Uvědomila jsem si, že mi na tom vůbec, ale naprosto vůbec nezáleží. A tak jsem studium ukončila a ke státnicím jsem už nešla.

Faktem teda je, že jsem i nadále měla strach, že se mě někdo na školu bude ptát, že mě lidi budou brát jako totálního břídila. Teď vidím, že jsem se s tím vším jen musela vyrovnat a tak celkově si věci v hlavě urovnat, protože vím (a i tehdy jsem věděla), že tohle moje rozhodnutí bylo správný. Bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe v tu chvíli mohla udělat. A jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem se k tomu odhodlala.

Od té doby už uplynula spousta času a já se stala psychicky mnohem silnější a vyrovnanější. Dokonce se mi daří zase číst a koukat na filmy jen tak pro radost! Neskutečný! Jsem vděčná, že k tomuto obratu došlo.

A taky se mi v hlavě začala rodit myšlenka, že by bylo fajn se zase do školy vrátit. Přemýšlela jsem nad tím delší dobu, ale až letos to přišlo – opravdu jsem měla chuť to zase zkusit.

Původně jsem se hlásila na pedák na UPOL, ale tam mě nevzali, z čehož jsem byla docela dost zklamaná. Jednoho dne mi však na facebooku vyskočil příspěvek, že je možné se hlásit do druhého kola přijímacího řízení na UHK. Tak jsem si to rozklikla, uviděla jsem tam obor, jenž vypadal zajímavě a že bych na něm mohla využít znalosti, který už mám, a tak jsem si podala přihlášku. O pár týdnů později jsem šla na přijímačky a hned ten den jsem věděla výsledný počet bodů – a vypadalo to hafo dobře! Následující den jsem zjistila, že mě přijali, o týden později jsem byla na zápise a teď, asi o 14 dnů později, sedím ve vlaku a jedu na první vyučování!

Jsem zvědavá, jak bude výuka probíhat, jak mi to studium půjde, jestli to budu zvládat a jestli se na to zase nevykašlu. Tak jako tak k tomu ale chci přistupovat úplně jinak než dřív – chci to brát v pohodě, jako že je to něco navíc, něco pro mě, ne povinnost, ne něco, co by mě mělo stresovat. Když to nebudu cítit, vyprdnu se na to. Zkrátka vím, že už nedovolím, aby mě to zase začalo ničit a užírat. Teď už ne, už na sebe nebudu tlačit.

Ráda bych tu ale svou studijní cestu dokumentovala. Nejraději bych vše točila, haha, protože mám moc ráda vlogy se studijní tématikou, ale na to se moc stydím, takže články budou muset stačit. Minimálně prozatím.

Těším se a jsem zvědavá, co mě čeká a co všechno mi to přinese!

-------------

DISCLAIMER: Tento článek jsem psala, když jsem byla poprvé na cestě do školy, ale publikuju ho až teď, protože jsem všechno to vyprávění ještě chtěla trochu poupravit. Je to pro mě docela osobní téma a je i dost široké a komplexní, takže myslím, že se mi v tomto článku úplně nepodařilo naprosto přesně vystihnout a popsat vše tak, jak jsem chtěla, ale myslím, že to snad nevadí, že hlavní myšlenka snad pochopitelná je…