Jaký byl můj květen

července 29, 2023

Jaký byl můj květen

Konečně mám zase čas a chuť zasednout k blogu a napsat nějaký ten článeček. Tentokrát bych se tu ráda ještě ohlídla za květnem.

Hned na začátku května mě potkaly dvě velké události – jedna dobrá a jedna smutná.

Tou dobrou byl koncert Krch-off bandu, poprvé jsem na nich byla v Brně. Mám radost, že jsem Jiřího zase po delší době viděla, vypadal fakt dobře a působil, že měl dobrou náladu! To bylo krásné. Doufám, že se mu daří dobře ♥ Původně se mi na ten koncert vůbec nechtělo, ale nakonec jsem opravdu ráda, že jsme jeli, byl to fajn večer.

Následující ráno ale bylo hodně smutný, jelikož když jsem šla otevřít slepičkám, jedna z nich, Bobina, byla mrtvá. Už delší dobu bylo vidět, že ji něco trápí, pár týdnů vždycky byla v pohodě, ale pak byl týden, kdy nejedla a jen postávala načepýřená, potom se to zlepšilo a zase byla ok, ale pak to zase přišlo a bylo vidět, že s ní není něco v pořádku. Je mi moc líto, že je pryč, ale myslím, že jsme pro ni udělali maximum, co šlo, a že se u nás měla dobře. Jsem ráda, že jsem s ní mohla všechen ten čas strávit, že byla naše ♥ Celej den jsem pak probrečela, mám ty naše slepičky fakt ráda, jsou to prostě mazlíčci, ne užitkový zvířata. Večer při západu slunce jsme ji pohřbili a krásně jsme se s ní rozloučili, za což jsem opravdu moc vděčná ♥ Bobinka naše ♥

Udělala jsem Bobince kytičku z listů pampelišek,
ty zobala ráda,
a připadala jsem tam i tuhle podivně zmutovanou pampelišku,
která nám na zahrádce vyrostla

Smrt je téma, který je pro mě strašně těžký. Trápí mě neskutečně dlouhou dobu, že jsem si ho ještě nijak nevyřešila, zatím je to pro mě jen obrovská děsivá věc, chtěla bych si k ní vybudovat nějakej „zdravej“ přístup, vyrovnat se s tím, že život takto prostě funguje… Upřímně, smrt naší Bobinky mi asi trochu pomohla v této věci udělat maličkej krok dopředu, uvědomila jsem si, jak moc je pro mě důležitý se moct hezky rozloučit a říct všechno, co mám na srdci. Zkrátka jo, mám pocit, že jsem se v tomto ohledu mililinkato posunula, bude to sice chtít ještě spoustu přemýšlení, ale věřím, že časem si to všechno v hlavě srovnám a přestane to pro mě být takovým obřím strašákem. Kdysi jsem totiž někde slyšela (mám pocit, že to snad někde říkal Prachař) něco v tom smyslu, že se smrtí se člověk musí vyrovnat, musí ji přijmout, musí to být jeho přítelkyně, protože jinak se stane největším strachem a bude ho pořád jen užírat a děsit celej život. Připadá mi, že to je pravdivý, takže se snažím na tom trochu zapracovat. Ne teda moc aktivně, řeším si teď spíš jiný věci, ale pořád to v sobě mám.

Mám radost i z dalšího pokroku, který jsem u sebe zaznamenala. Jde o to, že dřív, jsem měla pocit, že když se děje něco dobrýho a mám se fajn, stoprocentně se musí stát něco, co to všechno pokazí a tu radost zničí. Jako kdyby to špatný zničilo a otrávilo tu radost, co jsem měla před tím, než došlo k tomu špatnýmu. Řešila jsem to i na terapii a konečně mi došlo, že tak to přece vůbec není. Když se děje něco pěknýho, pořád to bude pěkný, i když pak přijde něco nehezkýho. A právě tady u této situace koncert Krchovského / smrt Bobiny se mi konečně podařilo to oddělit. Dřív bych se cítila strašně, že jsem si užívala koncert a chudák Bobina mezitím umírala (jo, přemýšlím nad tím, jak k tomu asi došlo, co cítila, jestli si třeba připadala sama, jestli se bála, nebo jak to prostě bylo, ale snažím se tady ty myšlenky zahnat, jelikož jsou vlastně zbytečný, už je to pryč a nic jsem s tím stejně udělat nemohla, to je život), ale teď se mi to nějak podařilo to oddělit, což vidím jako velkej pokrok.

Koncert Krch-off bandu ale nebyl jedinou hudební událostí, které jsem se v květnu zúčastnila. Byla jsem totiž i na Majálesu, což je akce, jíž jsem se vždycky spíše vyhýbala, ale letos tam byla tak super sestava kapel, že jsem neodolala. Původně jsem tam měla jít s buchtama, ale nakonec jsem tam vyrazila se svým ocem a bylo to naprosto boží. Myslím, že jsem si to s ním užila mnohem víc, než kdybych šla s těma holkama. Byla sranda, že jen co jsme dorazili do areálu, spustil se neskutečnej déšť, takže jsme byli promočení hned od začátku. Ale vůbec nám to nevadilo, byla to psina, dali jsme si něco dobrého k pití a užívali jsme si naše oblíbený kapely – Vypsanou Fixu, Wohnouty a Horkýže Slíže. Sranda byla i to, že než jsem vyrazila z domu, dávala jsem si kontaktní čočky a jedna se mi v oku ztratila. To se mi občas stává, o nic nejde, prostě po chvilce vždycky vyplave. Jenže to se teď jaksi nestalo. Navíc se mi v tom oku roztrhla, takže po nějaké době se mi podařilo dostat ven půlku – ale tu druhou ne a ne vytáhnout. Takže jsem velkou část Majálesu prožila jen s jednou čočkou. Zajímavý zážitek. Naštěstí mi pak i ta druhá půlka (přísahám, že to bylo během toho, co Fixa hrála Barovou turistiku) z oka vypadla!

Kromě Krále Oidipa jsem v květnu byla i na Bakchantkách, ty jsem vlastně viděla ještě před ním, takže mě to na něj ještě víc natěšilo. Bylo to totiž boží. V rámci divadelního festivalu přijeli umělci z Prahy k nám do Brna. Já na představení vyrazila sama a seděla jsem snad poprvé v lóže – a byla jsem tam úplně sama, takže jsem si připadala jako úplně největší VIP, což bylo legrační, jelikož se mi cestou do divadla rozpadly boty (obě podrážky se mi začaly odlepovat, jedna míň, jedna víc – z toho plyne poučení, že je třeba si zkontrolovat stav svých věcí, než někam vyrazím, obzvlášť pokud jsou ze sekáče). Představení ale bylo fakt super, moc se mi to zpracování líbilo, bavilo mě to, bylo to takové hravé, prostě zábavné. Petra Vančuru ráda sleduju na instagramu, takže mám radost, že jsem ho mohla vidět i takto naživo, byl boží (heh, doslova). Před i po představení bylo povídání s tvůrci, za to jsem taky byla ráda, je super dozvědět se něco navíc.

Opět jsem vyrazila i na nějaké ty výlety. S rodinou jsme byli dva dny na Královéhradecku, prožila jsem boží den v Praze a jinak jsme se spíš potloukali tady v okolí. Byli jsme třeba na rozhledně Zlobice a taky jsme se byli projít v zámeckém parku v Rájci. Tam jsme s matičkou objevily zámeckou kavárnu, kde jsme teď docela pečené vařené.