Božích (ani ne) 24 hodin v Praze

Miluju Prahu. Miluju, miluju, miluju, miluju. Chtěla bych tam žít, fakt doufám, že se tam někdy přestěhuju. Je to moje srdcová záležitost. V květnu jsem tam prožila ani ne 24 hodin, který ale byly naprosto dokonalý. Bylo to přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Byla jsem šťastná. Kéž by byl takovej celej můj život.

Cítila jsem, že už je toho na mě moc, už jsem to fakt nedávala, a tak jsem si v práci vyfňukala volno. Není nad pocit, když víte, že prostě máte volno, nemusíte nikam spěchat, nemusíte nic řešit. A tak jsem jednoho dne nasedla na vlak a odjela do Prahy za svou kamarádkou. Měly jsme totiž už delší dobu koupené lístky do Národního na Krále Oidipa. A tak jsem si řekla, že si ho cestou tam přečtu. A to mě na to představení natěšilo ještě víc.

Nejdřív jsme si u ní na bytě jen tak lebedily, pak nám došlo, že už asi trochu nestíháme, hupsík, a tak jsme se rychle hodily do gala a vyrazily jsme do divadla. Úvodní povídání s tvůrci, které tam před představením bylo, jelikož šlo o derniéru, sice nestihly, ale jinak jsme dorazily včas a to je hlavní.

Seděly jsme, myslím, ve třetí řadě. Nejdřív jsem měla obavy, že to bude moc blízko, ale ne, bylo to perfektní, stejně jako celý představení. Líbilo se mi to pojetí, jako že je to detektivka, obří houpající se kadidelnice mi vyrazila dech, Batěk byl naprosto D O K O N A L E J. Fakt jedno z nejlepších představení, na kterým jsem kdy byla. Proto mě celkem šokovalo, když se na konci sice bouřlivě tleskalo, ale nikdo nějak neměl tendenci si stoupnout. Mám totiž pocit, že lidi kolikrát vstávají tak nějak automaticky, i když je ta hra pitomost. Ale tady ne. A tak jsme se s kamoškou prostě zvedly samy a mám radost, že jsme se k tomu odhodlaly, hah, Batěk nám totiž za to i gestem poděkoval, to bylo krásné ♥ Škoda, že šlo o derniéru, nejraději bych na to šla minimálně ještě jednou a mluvila bych o tom klidně ještě hodiny.

Po představení a po prošmejdění budovy jsme se vydaly na véču do Burger Kingu (díky čemuž jsem objevila, jak velkou nabídku vegetariánských burgerů mají, za což jsem kamošce neskutečně vděčná), kde jsme pak vedly dlouhou diskuzi o všech možných i nemožných věcech. Jsem moc ráda, že ji ve svém životě mám, protože jen s ní můžu vést vášnivou diskuzi o Ježíšovi a pojídat u toho burger ve fastfoodu :D ♥

Byl to zkrátka naprosto dokonalej večer ♥

A další den jsem si udělala takový „mě time“. Jela jsem na Vyšehrad, kde jsem si prošla hřbitov a pak jsem si sedla do parku, snědla jsem si tam koláč a četla jsem si básničky od Jana Nerudy. Co je víc?

Cestou domů pak měl vlak hodinu a půl zpoždění, ale mně to vůbec nevadilo, nikam jsem totiž nespěchala – to je zkrátka pocit k nezaplacení. A tak jsem si celá nadšená antickým dramatem (pár dnů před tím jsem totiž byla i na Bakchantkách) přečetla Médeiu, abych ji porovnala se zpracováním JEDLu, na němž jsem byla vlastně už dvakrát, hah. No a pak přišel čas i na legrácku Karel 2.0, u které jsem se taky docela dobře bavila.

Domů jsem se vrátila naplněná pozitivní energií, radostí a vděčností a šla jsem si hned sednou na zahrádku a zase jsem si tam četla! To je pro mě docela velká věc, protože já dřív četla hodně a moc ráda, ale pak jsem si k tomu na vysoké vypěstovala velkej odpor, vyhořela jsem a přišel čtecí blok. Stále ještě pracuju na jeho odstranění, chtěla bych zase číst tolik, co předtím, a s chutí, ale není to snadný, a tak jsem upřímně ráda za každou jednu stránku čehokoli, co přelouskám.

Hah, nečekala jsem, že článek o naprosto krásným dnu téměř zakončím tímto pro mě pořád docela dost citlivým tématem, ale tak souvisí to s tím. Moc se v tom ale teď nechci šťourat, a tak chci ještě jednou vyjádřit, jak moc vděčná jsem, že tuto kamarádku mám, že se mi daří postupně odbourávat onen čtenářský blok a že jsem si v životě zase našla věci, které mi dělají radost, přestože jsem si v jednu chvíli myslela, že už nikdy nic takového mít nebudu.