Něco málo z března a dubna
Tak jsem po nějaké době zpět a mám chuť a konečně i čas blogovat. Vím, že už to píšu asi po milionté, ale bylo by moc fajn si v tom udržet nějakou kontinuitu, protože toho v sobě mám vždycky tolik, co bych zde chtěla ventilovat, ale nemám na to čas a klid, co bych potřebovala, tak to pořád vše odkládám a pak už se mi to zde „říkat“ nechce, což mě mrzí. Hah, mám pocit, že tohle tu snad píšu vždycky. Nicméně, prošla jsem si telefon, abych si uvědomila, co se vlastně v posledních měsících událo, a něco málo si tu sem o tom zapíšu.
Začnu s tím, co jsem tu dala jako úvodní
obrázek – jde o výsledek po představení Pan Pros (JEDL), což bylo snad
to nejpodivnější divadlo, na kterém jsem kdy byla. Bylo to hafo zajímavé, ale
obávám se, že na to moje mozková kapacita nestačí. Přemýšlím, že si pak na to
zajdu ještě jednou, třeba to pak bude jasnější. Ráda bych napsala, o čem to
bylo, ale asi to není v mých silách. Byl to ale rozhodně velmi zajímavý
zážitek, plus to prostředí, hraje se to totiž v Praze v DOXu, se mi
taky moc líbilo. Musím se tam někdy taky jít konečně podívat a pořádně to tam prozkoumat.
Místo, které už jsem ale v Praze objevila, je kavárna
CukrCafé Ridikulus, tedy tematická kavárna ve stylu Harryho Pottera. Koupila
jsem si tam sice jen makronky s sebou, ale věřím, že jsem se tam neukázala
naposled.
Trošku jsem se ale potulovala i po Brně, po nějaké
době jsem navštívila tamní zoo. Musím uznat, že se fakt snaží a celý ten areál modernizují
a rekonstruují, je to tam teď zase o poznání lepíš, než to bylo třeba před rokem.
Ale to nejlepší, co tam mají, je výběh pro medvědy. Dostanete se k nim neuvěřitelně
blízko, je to fascinující. A tato medvědice tam vyloženě pózovala na fotku.
 |
Hodně času jsem teď trávila na zahrádce, jelikož už je sezóna, s níž se pojí i o něco častější návštěvy zahradnictví. S matičkou jsme se shodly na tom, že do těchto obchodů chodíme raději než do krámů s oblečením. A já jsem šílenec do pokojových kytek, takže jen málokdy odtud odejdu s prázdnou.    |
Naše slepičky mě nepřestávají překvapovat. Je
fascinující, jak všelijak můžou vypadat vajíčka, s některými kousky se prostě v obchodě
nesetkáte.
V dubnu jsem zase po delší době byla dělat komparz, tentokrát do seriálu, a byla to naprosto úžasná zkušenost. Moc mě to bavilo, ráda bych si takto přivydělávala častěji. A jsem ohromně zvědavá na výsledek, těším se.
Kromě výletu do Alp jsme výletovali i různě pookolí. Baví mě objevovat krásná místa, která jsou jen pár kilometrů od nás, ale dosud jsme o nich vůbec netušili. A samozřejmě jsem trávila i hromadu času doma s naším kocourkem.
Díky němu mám na sobě jednu novinku – šrám u oka. Vznikl tak, že jsem se válela na posteli a náš kocour mi prostě přeběhl přes obličej, jelikož měl asi zrovna chuť ztřeštěně pobíhat po bytě. Už se to zahojilo, ale pořád je to trochu vidět. A abych řekla pravdu, docela se mi ten šrám líbí, jsem asi trochu divná, ale strašně moc se mi líbí, když má někdo nějakou jizvu nebo tak něco, připadá mi to zajímavé. Ovšem jsem ráda, že se kocour netrefil přímo do oka, to by bylo nemilé.
Taky se nám podařilo zajet si alespoň na jeden den na AFO, což mě moc těší, jelikož jsem si myslela, že to letos nevyjde. Byli jsme na dvou promítání, píšu o tom tady. Jinak, já Olo prostě miluju a je boží se tam vracet a nemít z toho stres :D S Mývalem jsme si tam zašli i do burgrárny a na hranolky, ty k AFO prostě patří.
Duben jsme zakončili na pálení čarodějnic, na němž hrál můj oco s kapelou. Připadá mi super, že si takto v relativně pozdějším věku plní sen a s kamarády si hraje v kapele. Byl to jejich první koncert, mělo to nějaké mouchy, ale upřímně můžu říct, že můj oco je prostě šikovnej – to jsme sice už věděli, ovšem během vystoupení nám vyrazil dech, když začal zpívat – vůbec jsme totiž netušili, že umí zpívat tak krásně!
Komentáře
Okomentovat