V listopadu jsem byla na pěti koncertech a jsem za to neskutečně vděčná ♥

Ahoj všichni, jak se máte, dobrý?

Já bych tu dneska jen chtěla vyjádřit vděčnost za to, co mám, protože mi došlo, že kdybych to pověděla svému minulému já, myslím, že by mi nevěřilo.

Když jsem byla v pubertě, strašně moc pro mě znamenala hudba, nebo možná ne hudba jako taková, ale (většinou) zpěváci z mých oblíbených kapel. Neřekla bych, že by mi byli vzorem, spíš jsem k nim vzhlížela a měla jsem za to, že oni jediní vidí svět jako já, že oni jediní by mi rozuměli. Často jsem si připadala, že nemám nikoho jiného, jen je. Proto pro mě znamenalo opravdu hodně, když jsem měla možnost jít na jejich koncert a vidět je naživo.

Můj první takový velký koncert byl koncert Green Day v roce 2010, to mi bylo 13 let. A dostat se na takový koncert, když je vám 13, není zrovna lehké. Musíte do toho zapojit rodiče, jenže ty neměli ani nejmenší ponětí o tom, co pro mě ti výstředně vypadající lidé na plakátech, co mám vyvěšené všude v pokoji, znamenají, vůbec nevěděli, čím si procházím. Proto se to u nás nikdy neobešlo bez dramat, ale nakonec jsem nejednou své hrdiny viděla.

♥♥♥

Když jsem si pak začala nějaké peníze vydělávat sama, byla jsem šťastná, když jsem si mohla koupit lístek na koncert. Jenže nikdo kolem mě neposlouchal to stejné co já. A vlastně se o takové akce, jako jsou koncerty nebo festivaly, ještě nezajímali. Zpětně mi to dává smysl, dneska už to vidím jinak, ale já se tehdy kvůli tomu cítila tak strašně jiná. A samozřejmě i osamělá. Často se tedy stalo, že jsem někam šla sama. Dokázala jsem si to užít i tak, ale záviděla jsem těm, kdo tam byli s kamarády, a přála jsem si, abych taky měla nějakou svou partu.

A víte co? Tento měsíc jsem byla asi na pěti koncertech – a ani na jednom jsem nebyla sama. A proto bych chtěla vyjádřit vděčnost za to, že dnes už kolem sebe ty lidi mám, že můžu lásku k těm všem kapelám s někým sdílet. A tak celkově už si prostě nepřipadám jako divná, když se mi líbí to, co se mi líbí, nebo když se o něco zajímám – teď už v tom většinou nejsem úplně sama. Už mám lidi, s nimiž to můžu sdílet, a za to jsem fakt vděčná. A vlastně i za tu svobodu, že si můžu kdykoli sama koupit lístek na cokoli chci. Že si můžu jít kdykoli, kam chci. V tom vidím obrovskou výhodu dospělosti.

Život zdá se sladký…

Nejsem si jistá, jestli vám to, co píšu, vůbec dává smysl, jestli si neříkáte: „Bože, co to tady ta Lufina řeší?“ Myslím, že je to všechno dost zamotané a rozebrat to tak, abyste to stoprocentně pochopili, by bylo velmi náročné :D Tak bych prostě chtěla jen říct, že mi jde vlastně hlavně o to, že když se všechno zdá v jednom pointu v životě totálně ztracený a beznadějný, nemusí to tak být navždycky, o pár let později může být všechno jinak. A taky že bychom si měli vážit toho, když někoho ve svém životě máme, když nejsme sami. A v neposlední řadě že je třeba být vnímavý a doopravdy si všímat, z čeho se náš život skládá, a být vděčný za to dobré.

Děkuju ♥

Jiří ♥

P. S. Ještě bych ráda řekla, že k mnohým z těch, co jsem tehdy bezmezně milovala, stále vzhlížím, především k těm, co si prošli něčím opravdu hnusným, ale dokázali se postavit na nohy (nejvíc to vnímám u Jacobyho z Papa Roach a Derycka ze Sum 41). Ty teď jako svoje vzory skutečně vnímám ♥