Boj se strašáky

Včera byl Halloween a mně na instagramu vyskočil příspěvek od Blanky Pilátové o tom, co ji děsí víc než strašidla, který se mi moc líbil. S většinou věcí, co tam uvedla, se totiž můžu ztotožnit.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Blanka Pilátová (@blanipilat)

Už hodně dlouho bojuju s prokrastinací a odkládáním věcí na později (s hromaděním „až“) a hlavně s hluboko zabudovaným a mnohdy i pečlivě krytým pocitem, že bych ve spoustě věcí měla být lepší, nebo to prostě dělat jinak, líp – to neustálý toxický sebehodnocení je fakt děs. A co mi taky docela slušně komplikuje život, je strach, že je na mě někdo naštvaný nebo že už mě nemá rád – kolikrát si i uvědomuju, že je to strach zbytečný, ale nemůžu si pomoct.

Ovšem zároveň jsem si díky tomu příspěvku uvědomila, že už se mi spoustu svých strašáků podařilo porazit. Už třeba většinou dokážu identifikovat, co chci a co ne, už umím věci dělat tak, aby to vyhovovalo hlavně mně, a myslím především na sebe, už neupřednostňuju blaho ostatních. A už taky třeba vím, že vždycky není chyba jen na mé straně a že moje pocity a přání nejsou o nic míň důležité než pocity a přání ostatních.

A proto jsem na sebe pyšná. Jsem na sebe pyšná proto, že se čím dál víc snažím přizpůsobovat si život k obrazu svému (třeba přesně před rokem jsem odešla z práce, která mě ničila, přestože jsem neměla žádnou jinou a znamenalo to, že nějakou dobu budu nezaměstnaná – ten čas tak letí) – ale samozřejmě to chce ještě čas a spoustu práce. Jen chci říct, že jsem ráda, že už ty výsledky skutečně vidím.

Můj pokus o poťouchlé focení –

nevyšlo to teda, jak jsem chtěla,

ale aspoň jsem si to zkusila, haha

Zrovna letošní přelom října a listopadu je pro mě opravdu speciální. Beru ho jako další „nový začátek“, jako další možnost se posunout, jako takové popostrčení a další dávku motivace k tomu na sobě dál pracovat. Snad se mi brzy podaří porazit i další své strašáky a žít ve strachu zase o něco míň.

 

A co vy? Jak se vám daří bojovat se svými strašáky?