Recenze: Alena Mornštajnová – Les v domě

Tady tuhle recenzi jsem psala do školy na tvůrčí psaní a dost mě to bavilo, tak jsem si říkala, že bych to mohla hodit i sem. Ale POZOR, text obsahuje spoilery! Tak ať se omylem nedočtete něco víc, než byste chtěli, haha.

Román Les v domě jsem zaregistrovala díky obrovskému poprasku ohledně plagiátorství, ke kterému došlo krátce po jeho vydání. Přestože nepatřím k autorčiným věrným čtenářkám (tato kniha je první, již jsem od Aleny Mornštajnové četla), téma mě velice zaujalo a na základě mnohých pozitivních ohlasů jsem očekávala i velmi silný příběh.

Vypravěčkou je samotná protagonistka, dívka, které doma říkají cácora. Chronologicky popisuje svoje vyrůstání ve dvougeneračním domě nedaleko lesa, jež bohužel nebylo vůbec snadné. Její maminka ji věčně přehlížela a věnovala se spíše jen sobě samé a její prarodiče, žijící ve spodním patře domu, pro ni také nikdy nebyli oporou. Děda většinu času trávil ve své dílně, jako jediná jí pozornost věnovala babička, ovšem šlo o pozornost negativního rázu, takže se jí „cácora“ většinou snažila raději vyhýbat. Kdykoli totiž s babičkou přišla do styku, vyčetla jí všechno možné i nemožné. Dívka tak vyrůstala s pocitem, že je všem na obtíž a že o ni nikdo doopravdy nestojí. Jedinou osobou, u níž našla alespoň trochu porozumění, byl její táta, ovšem ten po rozchodu s její mámou beze stopy zmizel.

Všechny dospělé postavy ze své vlastní nespokojenosti tedy obviňují nevinnou dívku, a román tak velice umně ukazuje, jak se takové toxické prostředí může na člověku podepsat.

První polovinu knihy plní popisy mnohých nepříjemných situací z vypravěččina každodenního života, kvůli nimž mi jí bylo velice líto. Poté přichází šokující zvrat – dozvídáme se, že „cácora“ je obětí sexuálního zneužívání. Od tohoto bodu se příběh začne odvíjet o něco rychleji. Vypravěčka popisuje vyšetřování, jímž si musela projít, své dospívání i to, jak se snažila postavit na vlastní nohy. Minulosti ale utéct nelze a to, že člověk o problémech nebude mluvit, řešením není (i když se ji o tom její matka a babička celý život snažily přesvědčit). Je třeba se jim postavit čelem.

A právě to na románu oceňuji nejvíce – že ukazuje, jak fungují traumata. Že i když se člověk sebevíc snaží jim utéct, neustále na něj mají vliv a začnou se vynořovat i v těch nejméně očekávaných okamžicích. To autorka demonstruje opakovaným výskytem „klap, klap, klap“ napříč celým textem.

Moc se mi líbí i práce s motivem lesa. Ten totiž není pouhým děsivým místem, na kterém k hrůzným událostem dochází, jak by čtenář pravděpodobně očekával, ale je to živé nebezpečí, jež se k dívce snaží plíživě a potajmu dostat, proniká do domu a zanechává po sobě stopy, mimo jiné vůni dřeva a jehličí.

O to víc mě ale mrzí závěr příběhu, kdy hlavní postava místo toho, aby vše začala doopravdy řešit, raději volí pomstu, která má po všech těch negativních událostech zřejmě působit osvobozujícím dojmem, avšak podle mě je toto zakončení poměrně unáhlené, a kniha tak vyznívá jaksi nedotaženě.

Jsem ráda, že autorka tímto románem upozornila širokou veřejnost na tak závažný problém, jako je sexuální zneužívání dětí, které je v naší společnosti bohužel mnohem častější, než si asi většina lidí myslí. Při čtení jsem se ale nemohla ubránit pocitu, že se zároveň snaží čtenáře za každou cenu co nejvíce šokovat, tedy především v závěru, kdy dojde k odhalení dávného tajemství – a to že děda, který „cácoru“ zneužíval, před lety znásilnil a zabil děvče z vesnice, o němž jí babička vyprávěla. Jako by pedofilie nebyla sama o sobě už tak závažným zločinem, že si autorka musela přisadit ještě tím, že ze sexuálního predátora udělá navíc i vraha. Připadá mi to nadbytečné a vidím v tom pouze touhu po vyvolání senzace, jelikož zmizení oné holčičky je v příběhu jinak zmíněno spíše okrajově.

Vlastně zde slouží jako jeden z prostředků, jak se babička snaží ve své vnučce vyvolat strach a nedůvěru k okolí. Neustále ji straší příběhy o vrazích, únosech a zraněních, k nimž může mimo domov dojít, zatímco největšímu ohrožení byla celou dobu paradoxně vystavována právě zde. Babička jí takto zkrátka manipulovala, ale zajímal by mě důvod tohoto jejího chování, stejně tak jako matky „cácory“. Nějakých kusých vysvětlení se v příběhu sice dočkáme, ovšem obě postavy jsou vykreslovány pouze jednoznačně negativně, až se mi tomu místy nechtělo věřit. Že by byly doopravdy čistě tak zlé, že by i kromě zneužívání vnučky tolerovaly dokonce i dědovo vraždění? To už mi připadá trochu přitažené za vlasy.

Jak už jsem uvedla na začátku, Les v domě bylo první dílo Aleny Mornštajnové, co jsem kdy četla. Musím uznat, že je velmi čtivé, byla to pro mě po opravdu dlouhé době kniha, kterou jsem přečetla takříkajíc na posezení. Avšak přiznám se, že přestože se zde řeší velice silné téma a celý text je velmi depresivní, bohužel ve mně ve výsledku nezanechala žádnou hlubší stopu. Čekala jsem, že se mě dotkne mnohem víc, což se ale bohužel nestalo.

Četli jste Les v domě nebo nějakou jinou knihu Aleny Mornštajnové?