Má to vůbec cenu?

Lenka padne vyčerpaná na gauč. Cítí, že je jen krůček od dalšího breakdownu. Tolik let bojuje s depresí, teď už si však myslela, že je konečně na dobré cestě, že bude zase normální, ale ne, je to tu znovu. Zase má pocit, že je všechno v jejím životě špatně, že ona celá je špatně.

Vezme do ruky telefon a otevře instagram, aby se trochu rozptýlila. Hned na ni vyskočí nejnovější příspěvek Báry. Je na firemním vánočním večírku v galerii. V té, kam se Lenka chce už tak dlouho podívat. Achjo, ta Bára se tak má, pomyslí si Lenka. Rozklikne její profil a prohlíží si jednotlivé fotky. A jako by jí to v ten moment všechno došlo – Báry život je perfektní, je krásná, šťastná a oblíbená, má super práci a pořád podniká nějaké zajímavé věci. Zato její život je úplně k ničemu. Všechno v něm je špatně, ona celá je špatně. Proč taky není krásná? Proč taky nemá tolik kamarádů a zajímavou práci? Co v životě má? Proč musí páteční večer trávit takhle?

Temné myšlenky, které jí mozek předkládá, ji pohltí a ona se zhroutí. Kéž by mohla zmizet, kéž by ji někdo vyzmizíkoval, zoufá si. Tak moc se snaží dát se dohromady, aby mohla žít dobře, ale vždycky spadne zpátky na dno a skončí brečící na gauči. Zas a znovu. Tak proč se sakra vůbec namáhat, když to vždycky dopadne stejně. Má vůbec cenu se snažit to spravit?

***

Venku leje jako z konve. To je teda moc krásný vánoční počasí, pomyslí si Bára. Tentokrát si sice nezapomněla vzít deštník, ale stejně jí není moc platný, jelikož se při každém větším poryvu větru mění v satelit. Promočená a se zničeným účesem (a to jí zabralo skoro hodinu navlnit si vlasy) vchází do galerie. Vůbec se jí tam nechce, skoro nikoho tam nezná, jen pár holek z vedlejšího kanclu, tak se přidá k nim. Ochutná něco málo z připraveného občerstvení a dá si skleničku vína. Nějak se však nemůže zapojit do konverzace, myšlenkama je jinde. Nemůže přestat myslet na Michala. Pohádali se. Zase. Jsou spolu jen pár měsíců, doufala, že po všech těch blbcích z Tinderu konečně narazila na toho pravého, ale takto by to přece vypadat nemělo, pořád se dohadovat o blbostech.

Na chvíli se odpojí od skupinky, sama prochází galerií a kouká na vystavené obrazy. Nic jí neříkají. Jeden z nich je ale pěkně barevný, tak vytáhne mobil a vyfotí si ho společně se skleničkou vína. „Firemní večírek“ napíše k fotce, přidá symbol vánočního stromečku a vyvěsí ji na instagram. Nudí se, tak slupne ještě jeden chlebíček a pak znovu sáhne po telefonu. Tentokrát napíše Michalovi. „Přijedeš teda pro mě? Nebo mám jet taxíkem?“ Přidá smajlíka a zprávu odešle. „Jo, přijedu, za 30 minut jsem tam,“ zní odpověď. Ta je ale bez emotikonu, Michal je teda pořád uraženej, pomyslí si Bára. Dopije zbytek vína, vezme si další skleničku a vrátí se ke kolegyním, s nimiž klábosí, dokud jí nezabzučí telefon. To ji prozvání Michal na znamení toho, že už je tady, tak se rozloučí, vyzvedne si kabát z šatny a odchází.

Nasedne, ahoj, čau, a to je všechno, nic víc už si během celé cesty neřeknou. Oba jen poslouchají tlumený zvuk deště dopadajícího na karoserii nového auta a srdceryvné písničky z rádia. Tichá domácnost tedy pokračuje. On mlčí, ona taky. Ani jeden nemá, co by tomu druhému řekl. Jako kdyby si byli cizí. Zklamané Báře však v hlavě běží jen jedno: Má vůbec cenu se snažit to spravit?

***

V tu stejnou dobu se vrací z práce Tomáš a vidí svou milovanou ženu schoulenou na gauči. Je zachumlaná pod dekou a pláče. Přispěchá k ní a láskyplně ji obejme. Ticho v temném bytě narušují jen Lenčiny vzlyky. On mlčí, ona taky. Ani jeden tomu druhému nepotřebuje nic říct. Vlastně už si po těch letech rozumí i beze slov.

Tento příběh už mám nějakou dobu v záloze, vlastně už to je rok, ale dala jsem ho dohromady pro tvůrčí psaní, co jsem měla ve škole. Budu ráda za zpětnou vazbu. Mně se to docela líbí, ale budu ráda za tipy, co třeba pro příště vylepšit.