Jaký byl můj první semestr na VŠ a co bude dál

Když jsem tady na blogu psala o tom, že znovu zkouším studovat na vysoké, zmiňovala jsem, že bych to tu i ráda sdílela. Moje ideální představa byla, že budu točila vlogy z každého víkendu, kdy budu mít vyučování, o což jsem se taky pokoušela, ale nakonec jsem to zavrhla, protože se prostě děsně stydím :D A tak jsem si řekla, bych sem aspoň mohla napsat takové shrnutí, jaký ten první semestr vlastně byl, jak mě to baví a tak.

Začala bych tím, jaké byly moje první dojmy, protože jsem si všechno samozřejmě srovnávala s Olo. No a přiznám se, že jsem byla docela nesvá z toho, že jsem nikdy nikde nemohla dohledat informace, co jsem potřebovala. Myslím, že co se týká informování, má to UPOL vychytaný mnohem líp. Tam jsem vždy všechno našla, všechno je přehledně popsané. Na UHK jsem vlastně i teď docela zmatená, např. se mi pořád nepodařilo dohledat státnicové otázky pro náš obor, asi kvůli tomu budu muset někam napsat.

A další velký plusový bod pro UPOL je za mě systém zapisování předmětů. V Olo je to mnohem lepší a svobodnější než tady.

Za mnou je dům, ve kterém býval obchod, podle nějž Ignát Herrmann napsal U snědeného krámu!

Co se týká města jako takového, Hradec je nádhernej. Stejně jako v Olo je tam jedinečný genius loci. Olo je mýmu srdíčku blíž, přece jen jsem tam strávila 3 roky svého života, ale věřím, že být studentem v Hradci může být stejně dobrý jako v Olo. 

Teď už se zaměřím na moje současný studium. Dost mě překvapilo, když jsem zjistila, jak je výuka organizovaná. V zimním semestru jsme měli celkem 5 vyučování, vždy to bylo pátek a sobota a vždy jsme měli celý den jeden předmět – myslela jsem si ale, že to bude normálně jako ve škole, že se nám během toho jednoho dne budou předměty střídat. Takto mi to připadá docela nešťastné, když má člověk celý den, případně dva dny po sobě jen ten jeden předmět, soustředěnost docela dost klesá. Ale asi rozumím tomu, proč je to takto udělané, jen je to takové… no nešťastné.

Co mi ale vyloženě vadí, je, že se tak informace o tom, jak budeme jednotlivé předměty zakončovat, dozvídáme postupně během semestru. V Olo jsme se vždy všechno dozvěděli hned první týden výuky, takže si člověk mohl práci rozvrhnout tak, aby vše stíhal a nemusel to honit na poslední chvíli. Tady po nás ale nikdo nic celou dobu nechtěl a pak jsem se v půlce listopadu dozvěděli, že máme mít ke zkoušce v lednu načteno snad 20 knih nebo kolik. To mě třeba docela dost nazlobilo.

A tak celkově jsme si myslela, že po nás budou chtít různé průběžné úkoly apod., ale ne, což vlastně jako nevadí, takto to studium není tolik náročné, ale dozvídat se věci relativně na poslední chvíli mi nepřipadá úplně ok, obzvlášť když lidi zároveň s dálkovým studiem chodí normálně do práce, mají děti apod.

Mimo to mě ale to studium baví, většina předmětů v zimním semestru byla fajn, učitelé byli v pohodě a většinou jsem se dozvěděla i něco nového a zajímavého. Jen je teda fakt, že co jsem tak koukala, některé povinné předměty, co v rámci našeho oboru máme, mi připadají docela random. Teď jsme tedy měli úvod do studia jazyka, úvod do literární teorie, světovou literaturu, českou literaturu, rétoriku, grafémiku a pravopis a tvůrčí psaní, což jako ok, nechápu teda to povinné tvůrčí psaní, ale dobře. Doopravdy by mě ale moc zajímalo, z čeho tedy budou ty státnice.

Abych to všechno shrnula, ta škola mě baví, ale je to něco trochu jiného, než co jsem myslela, že bude, a začínám mít dojem, že mi ten obor ve výsledku bude docela k ničemu. Doufala jsem, že mě připraví na praxi, ale vypadá to, že ne. Což mě přinutilo přemýšlet… Už se blíží deadline přihlášek na vysoké školy a já už se oficiálně rozhodla, že si zkusím podat přihlášku jinam.

Zkusím popsat svou situaci. Já teď v hlavě tak nějak pořád měla, že budu směřovat k učení, protože mi to zkrátka tak nějak vyplynulo. Původně jsem se hlásila na učitelství v Olo, ale nevzali mě, proto jsem zkusila tento obor na UHK, nechtěla jsem ztrácet další rok tím, že nebudu studovat, plus jsem měla fakt chuť to zkusit. Přece jen by to šlo udělat i tak, že bych vystudovala toto a pak bych šla na magisterské na učitelství. Jenže jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli bych chtěla učit spíš na druhém stupni, nebo na střední. A co by vedle češtiny měl být můj obor. A tak jsem vyrazila na stránky VysokéŠkoly.cz, abych se podívala, jaké jsou možnosti, a tam jsem narazila na test, který by vám měl poradit, jaký obor byste měli jít studovat. Pro legraci jsem si ho zkusila a vyšly mi dva směry – umění a kultura, samozřejmě, a psychologie. Učitelství ne. To mě nahlodalo. Je pravda, že mě psychologie zajímá a baví, ale vždycky jsem si říkala, že to by pro mě nebylo, že jsem na to moc citlivá. Ale nějak jsem na to nemohla přestat myslet, tak jsem o tom řekla své matičce a ta mě svou reakcí překvapila. Řekla: „No vidíš, to je super nápad, na to by ses hodila, proč to nejdeš studovat?“ A to mě fakt potěšilo a dodalo mi to odvahu, protože jsem si myslela, že zrovna ona mě od toho kvůli mé citlivosti bude spíš odrazovat, ale naopak, právě kvůli tomu mě v tom podpořila.

Pořád teď na to musím myslet a došlo mi, že by se mi doopravdy líbilo být terapeutka. Myslím si, že pro to předpoklady mám, tím, jak jsem vysoce citlivá, jsem dost empatická, dokážu s lidma mluvit v klidu a dokážu se na věci dívat ze všech různých úhlů. A taky mám pocit, že dokážu vytvořit bezpečné prostředí a lidi se mi pak svěřují. Tohle všechno považuju za svoje přednosti. Bylo by boží dělat práci, ve které bych doopravdy využila svoje silné stránky. Navíc mi to ale připadá jako super obor, protože terapeutů je málo a lidi je potřebují a budou potřebovat čím dál víc, jistě bych nikdy neměla o práci nouzi. Plus by to byla smysluplná práce, což já potřebuju, nedokážu dělat věci jen pro peníze. A taky bych si své pracovní podmínky mohla nastavit podle sebe tak, aby mi v tom bylo dobře. Vážně v tom vidím jen samá pozitiva, nemám v sobě nejmenší pochybnost, když jsem přemýšlela nad dalšími pracemi, co bych mohla nebo chtěla dělat (učitelství, práce v redakci, korektury, produkční apod.), pořád se něco vynořovalo – že už mi ujel vlak, že na to nejsem dost dobrá, dost kreativní, dost ostřílená apod. 

Problémem tady teda je to, že je psychologie hodně těžký obor, ale já si věřím, že bych ho zvládla. Bojím se ale přijímaček. Hlásí se sem strašně moc lidí a berou jich jen pár. Z toho mám skutečně strach, ale věřím, že pokud by se mi podařilo se tam dostat, dotáhla bych to do konce. A je mi jasné, že i potom by to byl běh na dlouhou trať, pro nějž bych musela obětovat spoustu času a hlavně peněž, ale upřímně, konečně mám pocit, že jsem na to kápla, že tohle je ten správný směr, kterým bych se měla dát, že už se marně nesnažím dosáhnout něčeho, co pro mě zkrátka není. Dává mi to smysl, protože je pravda, že na literatuře mě vždycky nejvíc baví řešit chování a myšlení postav, ne to, jak je to dané literární dílo vystaveno apod., a stejně tak to mám u filmu a vlastně mě vždycky nejvíc zajímá umělcova osobnost, jeho životní příběh, ne jeho dílo. A vždycky, když jsem přemýšlela nad učitelstvím, chtěla jsem hlavně dětem pomáhat a být tu pro ně, navázat s nimi vztah, aby se mi nebály svěřovat a měly mě rádi. Proto jsem chtěla být učitelka, ne proto, abych učila.

Takže tu psychologii prostě zkusím a hotovo. Když mě nevezmou, budu hodně smutná a asi teda budu dál pokračovat na JLK, ale fakt bych si moc přála, aby to vyšlo. Držte mi pěsti.

Jak to teď všechno zpětně čtu, je to dost upřímný a osobní článek, ale já se potřebovala vypsat, tak to tu je...