Letošní KVIFF byl plný zážitků!

Konečně jsem se dostala k sepsání článku o letošním KVIFFu. Je to hodně s křížkem po funusu, ale já se k němu mileráda vrátím, jelikož byl podle mě boží a moc jsem si ho užila. Předem varuju, že to asi bude hodně dlouhé povídání.

KVIFF máme s Mývalem moc rádi, ale pár let už jsme na něm nebyli. Letos jsme si teda říkali, že by bylo fajn tam jet, a když bylo zveřejněno, že na něj dorazí i náš oblíbený Ewan McGregor, bylo jasno – jede se! 

Já do Varů vyrazila o den dřív než Mýval, tedy hned ve čtvrtek, den před začátkem festivalu, abychom měli šanci získat vstupenky na projekce tak, jak jsme chtěli. Jela jsem od nás vlakem asi o půl čtvrté ráno s tím, že na místě budu za pět devět – a v devět se začnou prodávat vstupenky. Cesta byla podezřele v pohodě a vše se stíhalo. Před Thermalem na mě ale čekalo ohromné překvapení – už tam byla šíleně dlouhá fronta! Na KVIFFu už jsem takto byla několikrát, jen s tím rozdílem, že jsme tam vždycky přijeli až o autobus později, tedy v deset, a fakt si nepamatuju, že by tam někdy byla takováto fronta! Ale co naplat, zařadila jsem se do ní a čekala. Trvalo to přesně dvě a půl hodiny, než jsem se dostala k pokladně. Chtělo se mi strašně moc čůrat, byla jsem hladová, žíznivá, ospalá, a hlavně totálně spálená, jelikož tam celou dobu pražilo sluníčko a já si chytře nevzala opalovák, protože jsem si myslela, že nebude potřeba. Už jsem panikařila, že na nás žádné lístky nezbudou, ale nečekaně se mi podařilo získat vstupenky úplně na všechny projekce tak, jak jsme chtěli. Boží!

Tolik, jako letos na KVIFFu, jsem se ještě nikdy dřív nespálila Oo

Jsem fakt trubka, musím si na to dávat větší pozor...

Potom jsem se vydala do stanového městečka postavit si stan (trvalo mi to tisíc let a zase jsem se u toho o něco víc spálila) a trochu si odpočinout. Následně jsem zamířila do místní knihovny, abych si tam vyřídila nějaké pracovní úkoly, co mi zbývaly. Knihovnu mají ve Varech moc hezkou, zrekonstruovanou, seděla jsem si tam na takovém pěkném vyvýšeném místečku v obklopení kytek, fakt paráda! 

Přenocovat sama ve stanu jsem zvládla překvapivě dobře. Bylo to úplně poprvé, co jsem někde takto sama spala, takže jsem čekala, že se budu strašně bát a neusnu, ale bylo to fakt v pohodě. Asi jak už tam ten kemp znám a vím, že je tam klid, tak jsem strach neměla, nevím… Ale přece jen jsem se jednu dobu docela vylekala. Asi o půl 4 ráno mě totiž vzbudily podivné zvuky, takový šramot a škrábání. Došlo mi, že se něco pohybuje pod „podlahou“ stanu, viděla jsem, jak se místy nadzvedává. A pak jsem zjistila, že je to myš! A to hodně vytrvalá myš, vydržela tam totiž takto šustit až do té doby, než jsem vstávala, a ani to, že jsem se ve stanu hýbala, ji nezastavilo. Musela jsem tedy stan vzít a přestěhovat o kus dál, protože pod ním asi měla noru nebo co. To jsem teda ještě nezažila, že by mi pod stanem běhala myš!

Páteční den jsem měla skoro celý jen pro sebe. Hned ráno jsem vyrazila na první promítání (myslím, že to dokonce byla úplně první projekce tohoto ročníku!), šlo o film Kéž bych mohl hibernovat. Zaujal mě proto, že to byl film mongolský, a já snad ještě nikdy mongolský film neviděla. Natočené to bylo hezky, příběh to byl smutný a je fajn, že se na téma, které se zde řešilo (rodiče nejsou schopní finančně zajistit svoje děti, a tak se děti o sebe v tomto směru musí postarat samy na úkor svých vlastních snů), upozorňuje, ale upřímně, není to nic nového pod sluncem a vlastně to ve mně žádné trvalejší dojmy nezanechalo.

Potom jsem měla spoustu času, a tak jsem plná očekávání díky svému nedávnému nadšení v galerii v Hradci vyrazila do galerie ve Varech. Přišla jsem tam a dvě paní u pokladny na mě koukaly stylem co tady sakra chceš. Tím moje nadšení trochu opadlo, doopravdy nebyly zrovna nejmilejší a necítila jsem se tam moc dobře, protože jsem tam byla sama a tu jednu paní jsem měla pořád za zadkem, což chápu, je to její práce, ale bylo to strašně nepříjemné a byla jsem z toho děsně nervózní, jak mě pořád pozorovala. Avšak některá díla tam byla skutečně zajímavá, takže jsem ráda, že jsem tam šla mrknout. A taky se mi moc líbilo, že u některých obrazů byl QR kód, po jehož naskenování vás to hodilo na stránku s povídáním o daném dílu, to bylo super. Někde dokonce měli obraz i text ve formě pro slepé. To mi připadlo naprosto geniální, nikdy dřív jsem se s tím nesetkala, ale myslím, že by bylo super, kdyby to takto bylo všude.

Následně jsem si asi tak na hodinku stoupla k Puppu a čekala jsem, jestli třeba zrovna nepřijede Ewan – jeden nikdy neví. Zapovídala jsem se tam s jednou paní, co tam též čekala, a tak se mi pak vůbec nechtělo na další projekci. Přemýšlela jsem, že se na to vyprdnu. Šlo o film Míjení, který jsem si na svůj „watchlist“ přidala vlastně až na poslední chvíli, v buse cestou do Varů. Ale ve výsledku jsem fakt ráda, že jsem na to promítání šla, protože ten film byl BOŽÍ a objevila jsem díky němu svou novou lásku jménem Franz Rogowski ♥

Už je to vlastně víc než měsíc, co jsem ten film viděla, a pořád na něj dost často myslím, tak moc se mi líbil! Franz mě totálně okouzlil, fakt jsem z něj byla naprosto unešená. Míjení je vlastně vztahovka, týpek (toho hraje právě Franz) má manžela, se kterým už se ale tak trochu nudí, a tak se jednu noc vyspí se ženou – a je z toho nadšenej, je to něco nového. Potom se s ní začne vídat a vzniká mezi nimi vztah, jenž je plný pro něj dosud neprozkoumaných věcí. Jenže není připravený toho svého muže nechat jít, a tak se snaží tak nějak udržovat vztahy s nimi oběma, občas je jeho chování totálně absurdní, což je neskutečně legrační, avšak mít někoho takového kolem sebe v reálném životě byste rozhodně nechtěli. Přestože to není zrovna nejmilejší postava, já z něj cítila, nevím, asi upřímnost? Věděla jsem, že to, co dělá, nedělá proto, aby někomu ublížil, ale proto, že je nešťastný a zmatený, že prostě neví, co chce, a vlastně to docela upřímně dává najevo. Zkrátka za mě je Míjení DOKONALOST ♥Dokonce přemýšlím, že bych o tom sepsala samostatný článek, možná i tak celkově o Franzovi, protože je pro mě neskutečnej objev a jsem z něj vážně mimo :D ♥

Jakmile jsem vylezla z kina, všimla jsem si, že zrovna probíhá příjezd celebrit na slavnostní zahájení festivalu v Thermalu, a tak jsem se tam šla chvilku dívat. Vždycky jsem si totiž říkala, že by mě bavilo to sledovat, sice nevím proč, ale tady ty věci ohledně celebrit mě svým způsobem docela dost baví, takže jsem letos (když jsem s sebou neměla doprovod, který by to nudilo) měla ideální příležitost si to vyzkoušet – a jo, byla to sranda.

Pokus o pusinkovací fotečku s Ewanem :D

Jsem moc ráda, že si dokážu věci užívat i takto sama, že u sebe pořád nemusím mít nějaký doprovod. Třeba můj Mýval by si program obsahující galerii moderního umění, film o vztazích (natož o homosexuálech) a pozorování celebrit příliš neužíval. Ano, určitě je fajn mít vedle sebe někoho, s kým můžete věci prožívat, ale jsem nesmírně ráda, že si věci dokážu užít i sama.

Potom už mi přijel můj Mýval a vyrazili jsme spolu na film Mammalia, ale byla to taková blbost, že jsme tak po dvaceti minutách odešli (a nebyli jsme sami). Že je ten film hovadina, bylo nejen mě jasný už asi po 10 minutách, ale strašně nerada takto z něčeho odcházím, takže jsem si furt říkala, že se to třeba ještě zlepší, jenže pak mi došlo, že ne, že to prostě není nic pro nás a že sedět tam by bylo jen plýtvání časem, takže jsme šli raději spát.

Ovšem náš první sobotní film byl o poznání lepší. Vlastně byl naprosto parádní a moc ho doporučuju ke zhlédnutí. Věřím, že takto skvěle natočenou love story, jako je Karaoke blues, jste ještě neviděli. Byla to ohromná legrace, některé ty hlášky a scény tam byly zkrátka dokonalé.

Potom jsme si šli stoupnout k Puppu, kde jsme čekali na příjezd Ewana. Na instagramu jsem totiž viděla, že jeho dcera už ve Varech je, tak jsem pořád aktualizovala všechny stránky o Ewanovi, co znám. A najednou mi na mobilu vyskočil článek o tom, že Ewan dorazil do Varů! Byl přidaný před čtyřmi minutami, takže jsme si říkali, že tu prostě počkáme, že určitě pojede hned na hotel! Stoupli jsme si tedy blíž ke vstupu, abychom případně byli v pohotovosti, ale pak jsem si onen článek přečetla pozorněji. Stálo tam, že Ewan dorazil už dopoledne, a byli u toho i fotky, jak vchází do Puppu. Takže nic. Ale! Mýval si v ten moment všiml, že před hotel vylezl můj milovanej Karel Roden! Vypadal, že má dobrou náladu, a rozdával podpisy. Takže jsem si ho taky nechala podepsat a taky jsem mu řekla, že je boží :D Lol, já jsem fakt děsná fangirl, že?

Následně jsme pelášili do Thermalu na promítání Master & Commander, jejž uváděl Russell Crowe. Ten film už je vlastně klasika, ale já ani Mýval jsme ho nikdy dřív neviděli. Jsem ráda, že jsme si ho mohli vychutnat na takto velkém plátnu a ne digitální verzi, ale pěkně z pásu. Je to výbornej film, oba jsme z něj byli paf. Obvykle nemám ráda takový ty postavy, který jsou ztělesněná dokonalost, takový ty neomylný správňáky, ale tady jsem ani na vteřinku nezapochybovala o svým kapitánovi a naprosto jsem mu důvěřovala :D ♥

Potom jsme se znovu snažili někde narazit na Ewana, ale pak jsme si řekli, že už jsme ulovili toho Karla, že tolik štěstí, že bychom odchytli i Ewana, asi mít nebudeme, takže jsme si na chvilku skočili i do kempu si schrupnout, protože nás pak ještě čekalo večerní promítání filmu Druhá šance, se kterým právě Ewan s dcerou do Varů přijeli. Do Thermalu jsme dorazili asi 20 minut před začátkem a všimli jsme si, že před vstupem do sálu lidi na Ewana čekají a došlo nám, že Ewan tím stejný vstupem vlastně musí projít! Štěstí nám přálo a obsadili jsme naprosto skvělý místa (někteří lidi tam stáli třeba 3 hodiny, aby měli dobrou pozici) a doufali jsme, že tudy Ewan doopravdy projde. A hádejte co? Po chvilce tam fakt přišel. A nejen on, ale i jeho dcera, jeho žena a jeho maminka! Fakt bych nečekala, že naživo někdy uvidím jeho maminku! :D Trochu mě mrzí, že jsem o podpis nepoprosila i Claru a MEW, ale byla jsem tak nervózní z toho Ewana… Vtipkovala jsem, že mu pochválím jeho knír, jenže jak se pak přiblížil a jak se mi podepisoval, měla jsem co dělat, abych neomdlela, lol, když mi vracel můj deníček, myslela jsem si, že mi vypadne z ruky. Jsem ráda, že jsem byla schopná ze sebe vykoktat alespoň thank you! Srdíčko mi bušilo tolik, že jsem málem dostala infarkt. Bylo to neskutečný. Ewan! Fuckin Obi-Wan Kenobi! Jeden z mých nejvíc nejmilovanějších herců ♥ Aaaaaaaaa!

Všechno to povídání a předávání ceny před filmem bylo moc hezké, Ewan je fakt skvělej, miluju ho, ale upřímně, ten film samotný zas tak dobrý nebyl. Prostě takový průměr, vidět to znovu fakt nepotřebuju.

V neděli nás čekal už jen jeden film, a to Minulé životy. Ten se mi líbil, i když musím uznat, že pocitově měl tak dvakrát delší stopáž, než ve skutečnosti má, to tempo je fakt docela pomalé (to můj Mýval nedával, tak si aspoň zdřímnul, i to ke KVIFFu patří). Ve zkratce je to o klukovi a holce, kterým je 12 a mají se moc rádi. Holka se pak ale z Korey přestěhuje do Ameriky. Po 12 letech se kontaktují na facebooku a zjistí, že si pořád hodně rozumí, ale každý je někde jinde, tak ta holka s ním kontakt přeruší. Po dalších 12 letech za ní ten kluk do Ameriky konečně přijede, jenže z holky je už šťastně vdaná paní. Avšak stále jim je spolu dobře, pořád si rozumí, a tak přichází myšlenky na to, jak by to dopadlo, kdyby za ní přijel už před těmi 12 lety – byli by teď spolu? To mi připadá jako hodně zajímavé téma, je mi vlastně i docela blízké, protože sama jsem nad podobnými věcmi ve svém životě přemýšlela. Ve filmu se taky rozebírá myšlenka „inyeon“, jež je mi nesmírně sympatická a tak nějak jsem si ji po svém převzala do svého života.

Letošní KVIFF jsme zakončili tím, že jsme si poslechli kousek povídání s tvůrci Citlivého člověka, kterého se účastnil i můj milý David Prachař, jenž má ve filmu hlavní roli. Celé jsme to bohužel nestihli, jelikož už jsme museli vyrazit směrem k domovu, ale to vlastně ani tolik nevadí, i tak si z Varů odnáším zážitků více něž dost!

Těch pár dnů na festivalu jsem si neskutečně moc užila. I když jsme se s Mývalem shodli, že máme pocit, že letos to tam nemělo takové kouzlo jako dřív. Nevím proč, možná je to tím, že tam bylo o dost víc lidí než minule, hlavně těch, co tam nejezdí na filmy, ale spíš pařit, tak se to kouzlo možná vytrácí…? Kdoví. Ale i tak jsem neskutečně vděčná, že jsme tam jeli, že jsme měli štěstí na dobré filmy, že jsem si Vary mohla chvilku užít i čistě jen po svém, že jsme ulovili Karla a hlavně Ewana a že jsem objevila Franze. Znovu se ve mně probudila láska k filmům, z čehož mám nesmírnou radost ♥ A těším se, až do Varů na fesťák zase někdy vyrazíme!

Můj milý Goethe ♥

S Mývalem jsme letos úplně náhodou ve Varech objevili tento hřbitov oO

A tady ještě pár mých random poznatků a postřehů na závěr:

• Spousta lidí ve vlaku má o půl 4 ráno překvapivě velkou chuť si povídat. A pokud někdo neviděl Star Wars, většinou zná alespoň Trainspotting, takže vlastně asi tuší, kterej to ten Ewan McGregor je.
• Když mi ostřílený festivalový návštěvník řekne, že fronta vpravo je vždycky rychlejší, i když to vypadá, že ta vlevo je kratší, nesmím dát na svou intuici a stoupnout si do té levé, je lepší věřit tomu, kdo se v tom vyzná, jelikož to může klidně ušetřit celou půlhodinu čekání.
• Moje paniky a paranoie jsou zřejmě čím dál horší. V prodavači jídla ve vlaku, který si ke mně o půl 4 ráno přisedne do kupé, vidím potenciálního násilníka a v kině musím sedět na kraji, když sedím uprostřed řady, stejně někde uvnitř budu celou dobu myslet na to, že nemám jak utéct, kdyby… nevím, co kdyby, ale prostě nemám jak utéct!!!
• Rozdíl mezi digitálním promítáním a promítáním z pásu je fakt vidět a filmy z pásu jsou boží.
• Už nikdy neřeknu, že jsem smolař, jsem totiž extrémní šťastlivec.