Vánoční i nevánoční filmová (ne)doporučení #2

Objevila jsem nějaké poznámky k filmům, které jsem viděla ke konci minulého roku a snad i během ledna, už ani nevím. Vánoční tematika momentálně fakt není aktuální, ale letos Vánoce budu taky, tak si říkám, proč o tom i tak nenapsat?

Třeba Gremlini jsou hororová klasika, která se sice odehrává o Vánocích, ale nikde není napsaný, že byste se na ni nemohli podívat kdykoli během roku, protože ne každý ji viděl. Není to nic světoborného, avšak myslím, že za zhlédnutí to stojí. Když nic jiného, Gizmo je roztomiloučký.

Na tohoto gremlina jsem narazila v jednom božím baru v Praze

Dej mi své jméno je ale z docela jinačího soudku. Je to vlastně příběh o letní lásce mladičkého kluka a o trochu staršího charismatického Američana, který přijede do Itálie na pozvání rodičů onoho kluka na něco jako studijní pobyt. Stejně jako Bones and All, o němž jsem psala v předchozím článku, je to velmi zajímavý a krásně natočený film, taková klasická festivalovka.

A teď hurá ke komerční produkci. Přestože nepatřím mezi ty, co si bez Popelky nedokážou představit Vánoce, nenechala jsem si v televizi ujít tu kontroverzní norskou verzi. Je té naší fakt hodně podobná, takže pro Čechy asi úplně nemá smysl se na to dívat, ale jinak je to natočené hezky, hlavně to prostředí s hromadou sněhu je krásné. A jelikož je únor, určitě by se díky tomu na to dalo podívat i teď. Za mě je to v pohodě pohádka.

Oproti tomu Krakonošovo tajemství, které, tuším, dávali v televizi pětadvacátého, mě teda vůbec nenadchlo. Nedokážu popsat proč, prostě mě to nechytlo. Nebavilo mě to, tak jsem si u toho raději skládala puzzle.

Co ale bylo docela fajn, byl Vánoční příběh, v němž hraje můj milovaný Karel Roden, který tu má úplně suprovou roli. Film celkově bych přirovnala třeba k Lásce nebeské, je tu hromada postav, jejichž osudy se různě proplítají, občas je to docela sranda, občas je to trochu slabší a připadá mi, že na spoustě míst se autoři vyloženě spoléhali na to, že když tam „fláknou“ nějaká sprostá slova, lidi se potrhají smíchy, ale jindy jsou ty humorné scény i průpovídky fajn. Je to takový průměr, ovšem v rámci současné české produkce bych to zařadila k těm lepším počinům. Až to bude v televizi, možná si to i pustím znovu.

Koncem minulého roku jsem zkoukla jsem ještě i komedii Stážisti – sem tam si nějakou tu srandu s Owenem Wilsonem pustím ráda, jsou to většinou takové ty oddechovky, u nichž vypnete. Některé jsou lepší, některé horší, tento film bych zrovna zařadila k těm míň záživným, ale koukat se na to dalo.