Čas je to nejdůležitější, co máme, a nic není automatické

Nedávno se mi stalo, že jsem souhlasila s něčím, co už ale překračovalo moje hranice, a celý den jsem kvůli tomu byla naštvaná, že jsem to dovolila.

V podstatě šlo o to, že jsem někomu dovolila plýtvat mým časem, a to mě neskutečně štve, protože čas je to nejdůležitější, co máme. Každý den ho máme jen omezené množství, a proto bychom měli dobře rozhodovat o tom, jak ho využijeme – my, ne ostatní. Mám dojem, že si to mnozí lidé neuvědomují, že často dělají něco, co vlastně ani oni sami ve výsledku nechtějí, ale tak někdo je o něco poprosil, tak automaticky musí vyhovět. Ale tak to není, je třeba stanovit hranice. Člověk přece nemůže dělat věci pro někoho jiného na úkor sebe. Tak to prostě není správně.

Já s tím v minulosti měla hodně velký problém, byla jsem klasický people pleaser, potřeby ostatních jsem stavěla na první místo, ovšem na těch mých nezáleželo ani trochu. Už jsem se s tím naučila pracovat, ne stoprocentně, ale už je to mnohem lepší než dřív, avšak neustále to vidím kolem sebe a je mi líto, že se lidi neustále nechávají tlačit do věcí, které dělat nechtějí.

Když je člověk dospělý a chodí do práce, má jen málo volného času, který ještě z části musí věnovat péči o domácnost apod., prostor pro sebe samého je tak ještě o něco menší. A mě fascinuje, že někteří lidé jsou ochotní potlačit všechny své potřeby jen proto, aby mohli vyjít vstříc někomu jinému, přestože nechtějí, přestože jim to neudělá radost, jen mají strach, že kdyby odmítli, byla by na ně ta druhá strana naštvaná. Ale to přece není jejich problém, co si myslí druhá strana. Jde o ně a jejich čas, je třeba to dělat tak, aby jim bylo dobře, ne druhé straně.

A mnohdy vídám i to (a teď kolem Vánoc jsem se s tím setkávala docela často), že člověk má pocit, že druhá strana automaticky něco očekává, tak to pro ni musí udělat. Jenže to, že je něco obvyklé, zvykem nebo tradicí, neznamená, že je to automatické – ne, nic není automatické, a pokud už to překračuje hranice člověka, měly by se ty obvyklosti, zvyky nebo tradice změnit. A ano, může být nepříjemné dát druhé straně najevo, že potřebujete změnu, nemusí to vzít dobře, ovšem může to být i naopak, druhá strana to může cítit stejně a ve výsledku budou všichni spokojení, že se zbaví něčeho, co byla automatika z minulosti, ale teď už to nemá ten význam. Tady se opět ukazuje důležitost komunikace…

Ve svém okolí jsem se ale třeba setkala i s tím, že člověk chtěl udělat druhé straně radost nebo jí chtěl nějak pomoct, vynaložil pro to obrovské množství úsilí a štvalo ho to, protože už to šlo přes jeho hranice, jenže ta druhá strana o to ve výsledku ani nestála a vlastně ji to celou dobu štvalo. To už je až legrační, že? Jak dokážeme sami sebe dotlačit někam, kam vůbec nechceme, a to úplně zbytečně.

Zkrátka chci jen říct, že bychom neměli zůstávat v zajetých kolejích, pokud se nám v nich nelíbí, a že bychom neměli dělat věci jen proto, že si myslíme, že to od nás druhá strana očekává. Naopak bychom měli přemýšlet nad tím, co a pro koho děláme, zda je nám v tom dobře nebo ne, a doopravdy sami rozhodovat o tom, jak budeme nakládat se svým časem. Jelikož čas už nám nikdo nevrátí.