Monolog

„Byla tak krásná. Rád jsem ji pozoroval, když jezdila na kolečkových bruslích v parku. Během hodiny kolem mě projela hned několikrát. Její vlasy se na sluníčku přenádherně leskly. Doufal jsem, že jednoho dne mi kromě letmého pohledu věnuje i úsměv – a ano, stalo se. Již jsme o sobě věděli. 

Jednoho dne si ke mně přisedla na lavičku, aby se vydýchala. Byla unavená a zpocená – ale ta její vůně, to je to, co mě dostalo. Rozhodl jsem se, že to udělám – musí být mou. 

Počkal jsem si na ni jeden večer a zatáhl jsem ji do křoví. Křičela, ale v parku již bylo pusto a šero. Bránila se, chtěla se mi vytrhnout, zesílil jsem tedy své sevření, bylo čím dál pevnější a pevnější...

Nechtěl jsem ji zabít, ale stalo se. Alespoň jsem ji konečně měl jen pro sebe. Byl to krásný pocit, takový opojný... Ale slíbil jsem si, že už to víckrát neudělám! Jenže mladá děvčata jsou tak stydlivá a prchlivá, jak jinak se k nim má člověk přiblížit?

Každá mi věnovala pramen svých vlasů. Vím, že někteří, jako já, si na památku nechávají jinačí věci, ale já přece nejsem stejný jako oni, nejsem žádný úchylný vrah, jsem jen ubohý muž, jenž vždy podlehne čarovnému kouzlu jejich krásy.“

Jednou, když jsem chodila do dramaťáku, jsme dostali za úkol napsat nějaký monolog a ze mě vyšlo tohle :D Na to, že to byla práce jen na pár minut, se mi výsledek docela zalíbil. Není to dokonalé, určitě by to šlo ještě vylepšit, ale vlastně se mi to líbí pořád i takto s odstupem času, a proto jsem si řekla, že to tady zveřejním a asi to dám i na Wattpad nebo tak něco a uvidíme, jestli to bude mít nějaké ohlasy… Musím se přiznat, že tady to cvičení ve mně tak trochu probudilo lásku ke psaní, která ve mně už pěknou řádku let jen dřímala. Tak uvidíme, jestli časem přibudou nějaké mé další autorské počiny.